Bohumil Hrabal

„Jsou lidé, kteří chodí v příkopech zlatých středních cest. Jsou lidé, kteří si pořád osvěžují své rozpálené hlavy v tříšti vln, jež stále přešplíchávají. Jsou lidé jejichž kadeř je sežehnutá jiskrou předstihu zapalování. Jsou lidé, kteří pořád spěchají za velkou šancí uloženou na obzoru. Jsou to pábitelé. A pábitelé jsou lidé pábící, a kdo pábí je pábitel, a jeho způsob je pábení.
Tak pábitel je člověk, proti kterému se pořád vzdouvá oceán dotěrných myšlenek. Jeho monolog teče pořád. Tu jako ponorná říčka v dutině mysli, tu zase se řine ústy ven. …
Pábitel zpravidla nic nečetl, zato se hodně díval a hodně slyšel a skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě jako páv se svým krásným peřím. …
Je tak posedlý vyprávěním, že to vypadá, jako by jazyk si vybral pábitele, aby jeho ústy spatřil sebe sama a dokázal si co dovede. …
Tak zatímco moudří a opatrní se pečlivě dezinfikují, pábitelé voní člověčinou. …“

Génius české krátké prózy. Infant terrible – zbožňovaný i nenáviděný, často nepochopený. Připravili jsme četbu čtyř povídek z knížky Pábitelé, která autora vskutku proslavila. To však nebyl ten pravý důvod, proč jsme se rozhodli právě pro ně. Povídky z Pábitelů mají totiž výraznou dějovou linku, dramatické prvky a je v nich humor, nadsázka, nadhled, melancholie, splín i sentiment, romantika i poetika, ale i naturalismus, vše v jednom ranečku. A především jde vždycky o oslavu člověka, svátost života. Na úvod jsme vybrali definici pábitelů slovy Bohumila Hrabala. Jednotlivé povídky jsou odděleny citáty z morytátů čtenářů (z knihy Morytáty a legendy) a závěr tvoří úryvek z povídky Kouzelná flétna (z knihy Listopadový uragán).